Úvod knihy

Úvod


Návaznost knihy "Jizvy zůstávají" na knihu "Nezhojené rány národa"

                            https://nezhojene-rany-naroda.webnode.cz

Kniha "Jizvy zůstávají" s podtitulkem "Dědictví zla stále živé" navazuje na knihu "Nezhojené rány národa" (2012), která vznikla díky rozhovorům s politickými vězni komunistického režimu a jejich blízkými. Věnovala se dosti opomíjenému tématu rodin vězňů a ukázala dopad totality na jejich život, tragédii žen při zatčení manžela, při soudu a návštěvách, trvalý tlak na ženy během věznění partnera, těžká rozhodování, zda se rozvést, a tak se zbavit pronásledování od komunistů. Líčila ne vždy lehkou cestu rodin k vězňům po jejich propuštění a obráceně, cestu vězňů na svobodě ke svým nejbližším. Nevynechala ani vězně samotné: zatčení, výslechy, život v lágrech a věznicích, niterné prožitky vězňů - deprese i chvilky radosti a přesvědčení, že vše dobře dopadne. Stranou nezůstaly následky lágru na duši. Ve zhuštěné podobě se zde též objevila realita života padesátých let a atmosféra doby.

Kniha zobrazila nejen vnější dění, především zachytila vnitřní záležitosti jednotlivců.

V nadčasových kapitolách přesahovala do současnosti a např. rozebírala údajné omluvy komunistů. Zamýšlela se, proč přišla totalita KSČ, proč se dnes do jisté míry pozapomnělo na minulou dobu, jaký negativní dopad měla tlustá čára, kterou v devadesátých letech udělala politika i společnost za érou KSČ. Zabývala se otázkou, zda a kdy je možné se při osobním selhání ospravedlnit vlivem doby a mládí, jaký je význam odboje apod. Vybízela k zamyšlení nad silou člověka a jeho schopností překonat nepřekonatelné.


Co kniha "Jizvy zůstávají" zobrazuje

Kniha "Jizvy zůstávají" zpracovává téma dětí politických vězňů, téma, které "Nezhojené rány národa" připomněly jen okrajově.

Protože životní pouť dětí nelze oddělit od rodičů, sleduje tato kniha stejně jako kniha předchozí též život žen, persekuci rodin a návštěvy ve věznicích a lágrech. Neopomíjí situaci doma po propuštění, ani jak se nový stav promítal u dětí a jak se vyvíjel život a vztah rodičů; po návratu vězně se mohl přes oboustrannou snahu postupně zhroutit i pevný svazek, jenž přetrval léta odloučení. Opět otevírá otázku smyslu odboje i to, zda v rodinách odbojářovi jeho aktivitu proti režimu nevyčítali. Rozebírá duševní stav vězňů po návratu, posléze v dalších letech a desetiletích, kdy se jim ne vždy dařilo podle jejich představ a kdy mohli postupem času po marné snaze částečně rezignovat. Leckdo z nich se celý život po propuštění sháněl po něčem, co nalézt nemohl - totiž po klidu a naplnění, které mu ukradli komunisté; popř. marně hledal sám sebe, toho, který zmizel v propadlišti lágrů.

Podobně jako v "Nezhojených ranách národa" nejde jen o ztvárnění dějových částí života. Čtenář se též dostane hluboko pod viditelný povrch a do citlivých rovin osobních vztahů vězeň/žena, vězeň/dítě, dítě/matka, vězeň/rodiče. Kniha sleduje různé psychologické okolnosti, zamýšlí se, rozebírá, dovozuje. Klade i otázku, kdo byl zasažen víc. Zda političtí vězni, či jejich ženy. Zda lze poměřit jedny a druhé rány. Vězni byli mučeni a strádali za ostnatými dráty a mřížemi, jejich ženy žily v nouzi, komunisté jim znesnadňovali existenci, pociťovaly tíseň, zoufalství. Uštvané, udřené. Tvrdý dokázal být svět vězňů i svět jejich žen. Lze spočítat odsouzené, lze odhadnout počet pronásledovaných žen, dětí a příbuzných. Jak ale vyčíslit míru zasažení srdce členů rodin, kterým byl ukraden blízký člověk?

Přednostní postavení v knize mají děti.

Je nepoškodilo pouze zmizení táty. Byly také svědky devastace mámy a celé rodiny, často je čekalo nucené stěhování, režim jim mnohdy znesnadňoval život v základní škole. Leckdy nesměly studovat na školách středních. Po návratu jim táta mohl výrazně změnit rytmus života a omezit je, soužití s ním mohlo víc než drhnout. Mohly se stát svědky nesouladu mezi tátou a mámou. Všechny tyto situace, táhnoucí se deset, patnáct i více let, je nabourávaly a negativně ovlivňovaly, ukládaly se v nich. Důsledky tátova věznění byly všudypřítomné dávno, dávno po jeho propuštění. V zaměstnání se s nimi, už s dospělými, mohl desetiletí táhnout škraloup jménem "potomek nepřítele státu" a nemohly se ve své kariéře dostat tak daleko, jak by dospěly v demokracii. Nejen kvůli tátovu věznění, ale i kvůli svým zásadám s KSČ ve většině případů nespolupracovaly. Nejednomu z potomků politických vězňů komunisté změnili život dříve, než dorostl do věku, kdy by o sobě mohl rozhodovat sám. Některým z nich strana do určité míry celoživotně zlomila křídla. Dnes jsou sedmdesátníky, osmdesátníky a stále (v různé míře) prožívají minulý bol sestupující i po šedesáti letech do nejhlubšího nitra. Někteří ten bol dokonce s přibývajícím věkem pociťují víc než dříve. Poznamenaní jednou pro vždy. Stále se lze ptát, proč se komunisti museli mstít i na dětech, ženách, rodičích a dalších příbuzných vězňů. Zásah rodin komunistickým režimemv padesátých letech žije v rodech dál, už ve třetí generaci, ač si třeba tuto skutečnost jednotlivci neuvědomují. Kolik procent národa si v sobě nese tuto zátěž režimu?

Kniha vysvětluje, jak a proč byly v určitém směru malé děti dotčeny jinak a více než děti starší anebo jejich matky. Malí se totiž teprve formovali a nebyli vyzrálí, neuměli si okolnosti rozebrat v rozumu, a byli tedy více zranitelní. Dítě zpracuje vnější události jinak ve třech, čtyřech letech, a jinak ve čtrnácti. Děti vězňů ztratily možnost mít obyčejný dětský svět. Čekal je svět zraňující, svět absurdní, z něhož neměly úniku a který je nasměroval úplně jinam, než kdyby žily ve svobodné společnosti.

Kniha se též věnuje různým obecnějším úvahám, např. obtížnosti vydržet, pokud se člověku život blokuje nikoli na měsíce či pár let, ale na dlouhé roky, desetiletí.

Shrnuto: Kniha zachycuje drama, které se odehrálo v nejedné rodině politického vězně, a je doplňkem mozaiky vypovídající prostřednictvím různých prací o kauze politických vězňů.


Širší pohled než jeden osud

"Nezhojené rány národa" nebyly založeny na systému jeden člověk = jeden příběh. Soustředily se na jednotlivá témata - např. stav rodiny po zatčení, výslechy, reálie lágru, dopisy, rozvody atd. Do těchto okruhů se promítaly poznatky a názory více lidí. Bylo tedy možné rozebírat a zevšeobecňovat, předestřít širší pohled a souvislosti a jít do větší hloubky, než kdyby kniha chronologicky mapovala život jednotlivých osob.

Kniha "Jizvy zůstávají" je sice založena z větší části na příběhu jedné rodiny, uvádí však i jiné příklady. Zároveň některé části jednotlivých kapitol anebo i kapitoly celé vznikly na základě postojů, zkušeností a rozvah vícero lidí. Jde o pasáže týkající se velké části rodin: postoj vězňů v lágru k rozvodům, obtíže znovunavázání vztahů s ženou, nevyříkání si mnoha faktů mezi mužem a ženou, vztahy s dětmi, nesnáze vězně při hledání odpovídající práce apod. V těchto motivech měli občas vypravěči výrazně jiné pohledy a nemuseli spolu vždy zcela souznít, vyvážit jejich názory nebylo lehké. Kniha tedy svým obsahem daleko přesahuje jednu konkrétní rodinu.


Uchopení získaných informací autorem

Při práci na "Nezhojených ranách národa" šlo mj. o úděl vězňů, kteří byli v době zatčení ženatí a měli děti. Většina z nich však v roce 2004, kdy jsem práci začínal, byla po smrti. Hovořil jsem tedy s jejich mladšími spoluvězni, těmi, kteří lágr absolvovali coby svobodní a bezdětní. Právě oni vzpomínali na své starší kamarády: jak se těžce smiřovali s odloučením od rodin a jak složité pro ně mohly být návraty. Protože rozprávěli o něčem, co sami neprožili a co jen vypozorovali, popřípadě znali pouze z povšechného vyprávění, byli schopni vykládat bez velkého dojetí.

Potomci vězňů, s nimiž jsem rozebíral jejich osudy, povídali mnohem pohnutěji a přesněji, neboť se dotkli situací, které osobně zakusili. Otázky na ně jsem směřoval tak, aby se ponořili do své mysli a nahlédli i do podvědomí, aby se nebáli ani duševně složitých a těžkých zápletek. Někdy se jim do minulosti nechtělo vracet, jindy se teprve díky soustředěným (a neodbytným) dotazům začali upamatovávat na dávno zasuté příhody. Ochotě spolupracovat napomohla předešlá kniha, také je strhla atmosféra rozhovoru a vzpomínky. Svěřili mně víc než komukoli jinému, občas i víc, než chtěli. Leckteré jednotlivosti se dotýkaly jejich bližších i vzdálených příbuzných, známých. Na povrch vyplouvaly i bolestné úseky života a otazníky, nejasnosti a slabší lidské stránky. Přičemž ne všechny skutečnosti jsou v jejich rodinách známy. Kauza dětí politických vězňů je bez nadsázky stále živá. Ochotou vyznat se nesli do jisté míry "kůži na trh". Právě proto, že se mnou, autorem, navázali blízký vztah a sdělili opravdu hodně, bylo mou povinností zachycený materiál zpracovat ohleduplně a neutrálně, beze jmen a s pochopením a úctou vůči všem aktérům, živým i mrtvým, aby jim kniha neublížila.


O vypravěčích

Kniha, stejně jako "Nezhojené rány národa", vychází z rozhovorů. Tentokrát především s dětmi vězňů. Částečně jsou využity některé rozmluvy s vězni, kteří se podíleli na "Nezhojených ranách národa".

Na této knize spolupracovalo v různé míře jedenáct osob. S některými jsem mezi roky 2013 až 2017 debatoval i patnáctkrát, pokaždé v rozsahu mnoha hodin. Slova jedné z dotazovaných: "Prostřednictvím setkávání probíhajících tři roky jsem se nejen vrátila do doby dětství, kdy jsem byla malá, ale náhle jsem tu dobu opět žila. Proto jsem si postupně vybavila zapomenuté a vytěsněné nedůležité drobnosti i složitá úskalí a zranění."

Pamětníci, ač své životní zvraty a názory líčili často velmi emotivně, zůstali v pohledu na komunisty nad věcí. Nesnažili se ztvárnit dobu a skutečnosti černěji, než jaká byla pravda. KSČ má za sebou tolik špatností, že není potřeba jí přičítat více, než způsobila.

Mnohé pasáže knihy vycházejí z pocitů. Ty sice nemusí být zcela objektivní, ale i když mají určitou míru subjektivity, mohou docela věrně vypovídat o duchu doby.

V "Nezhojených ranách národa" požadovali zpovídaní, aby jejich jména nebyla uvedena u jednotlivých částí textů. Souhlasili však s napsáním jmen v rejstříku na konci knihy. V této knize si zúčastnění přejí zůstat, vzhledem k citlivosti poskytnutých údajů a vzhledem ke své ochotě se zcela otevřít, v naprosté anonymitě; odmítli i přítomnost svých jmen v rejstříku na konci knihy.

Rozhovory byly pro děti politických vězňů místy extrémně náročné. I je šlehly, zabolely, i s nimi vyloženě "zacvičily". A to i s těmi mluvčími, kteří se narodili až po návratu táty z vězení, a kteří tudíž neprožili tak tíživé situace jako děti narozené před uvězněním rodiče. Protože je povídání i trápilo, občas mě neviděli příliš rádi. Ne kvůli mně osobně, ale právě kvůli otevírání starých ran, jejichž poslem jsem se stal.

Komentáře vypravěčů k výpravě do minulosti:

"Otevřel jste v mém podvědomí uzavřený šanon. Dříve jsem se tou dobou vůbec nechtěla zabývat, zbytečně by to oslabovalo mou sílu potřebnou k aktuálnímu životu. Nyní mně už zřejmě neublíží přemítání o dětství a mladosti - hořkost už se vytratila."

"Já nejsem kovanej mukl, ale ženská s nevyléčeným traumatem. Chci si chránit zdraví a ne si nechat zvedat tlak vzpomínkami. Nedělá mně to dobře. Proto jsem se bála podívat se sama na sebe a na bolestnou minulost. Nevěděla jsem, zda ji unesu. Někdy jsem byla blízko autocenzuře a neřekla bych nejraději už nic. 'Já už nemůžu, přeruším sezení.' Ale pak jsem si řekla 'ne, jedu dál' a pokračovala. Dokonce i ráda a občas s nutkáním svěřit se."

"Někdy je lepší minulost nechat na čas spát, pokud člověk nemá sílu ji unést. Udělala jsem to i já. Kdo však dřívější bolest vůbec neotevře a nepochopí, uloží neštěstí ve svém podvědomí zakonzervuje v rodu zátěž. Kdo promluví, může naopak v celém rodu uvolnit okovy."

"Seděl jsi naproti mně, ptal ses zas a zas na staré svíravé zápletky a nenechal jsi mě vysmeknout. Říkala jsem si: 'Ať už mlčí, už nechci. Proč odkrývat něco co, mě týrá? Mám to zapotřebí? Potřebuju oddech.' Jenže jsem vyprávěla dál jako uhranutá."

Coby autor jsem cítil bolest tázaných. I to, jak se téma brání jít na světlo světa, ale přitom ven potřebuje. I já jsem se pak při stavbě knihy myšlenkami vypravěčů a průběhem jejich životů jen těžko prodíral. Téma dětí vzdorovalo víc než náplň "Nezhojených ran národa". Nečelilo však proto, že bych vstoupil někam, kam jsem neměl právo nahlédnout, ale protože skrývalo zahuštěnou bolest staženou do sebe a protože samo sebe obehnalo ostnatým drátem. Bylo pro mě štěstí potkat pamětníky ochotné líčit nejen vnější stav, ale především se ponořit do sebe samých.


Proč byly rodiny politických vězňů po roce 1990 ztvárněny spíše okrajově

Rodiny politických vězňů zůstaly po roce 1990 ne zcela zapomenutým, ale do jisté míry opomíjeným rozměrem komunistické persekuce. Dostalo se jim mnohem menšího prostoru než vězňům. Děti se ocitly ještě více stranou než jejich mámy. Potomci vězňů, pokud vystupovali v dokumentech o době nesvobody, zmiňovali především, a to velmi krásně, své otce. Matky méně a o sobě sdělili jen málo. Přitom i děti a ženy vězňů (včetně dalších členů rodin) byly nepochybně režimem těžce postiženy. A bylo jich mnohokrát více než vězňů. Statisíce osob.

Proč takové opomenutí?

V letech padesátých byly rodiny téměř neviditelné. Aby ne! Režim je drtil a neměl důvod se tím chlubit. O jejich osudu věděli jen někteří lidé. Pokud vůbec chtěli vědět.

V roce 1968 při krátkodobém uvolnění poměrů, se úděl rodin k lidem větší měrou též nedostal. Vysvětlení jednoho z vězňů: "V lágru jsme si naplno neuvědomovali, jaká panuje doma zoufalá situace. Ty ženy kolem sebe měly aureolu světic, mučednic. Když muklové stanuli na svobodě, snažili se někteří, zejména v roce 1968, zachytit své příběhy, poměry v lágrech, zaznamenat výslechy, mučení, jména vyšetřovatelů a bachařů. Naši mučitelé tehdy ještě žili a byla naděje je popohnat před soud. Byli jsme plní našeho příkoří, to je pochopitelné, a zaměřili jsme se především na sebe. Nikoli na zachycení utrpení svých rodin. Měli jsme jim postavit pomník."

Rok 1989 stav změnil jen částečně a rodiny zprvu ještě setrvávaly v pozadí. Zčásti proto, že vězni, kteří vychovávali děti již před uvězněním, byli v tu dobu většinou po smrti. Na další doléhaly nemoci, věk; jejich síly mnohdy podlomil lágr a celoživotní tvrdá práce. Kdyby žili a byli při silách, rodinám by věnovali významné místo. Mladší vězni, při zatčení svobodní, se vypodobnění obtížné situace manželek a dětí politických vězňů příliš neujali. Nelze se divit, moc o té záležitosti nevěděli.

Další důvod opomenutí: Téma žen a dětí vězňů je hůř pojmenovatelné a uchopitelné. Jednodušší je zobrazit, jak se často děje, typicky příběhové osudy, např. vojáky a letce z druhé světové války, popř. obecně lidi z druhého a třetího odboje. Vylíčit válečné scény, výslechy, věznění, lágry, bachaře, útěky před nacisty a komunisty. Vše přímočaré, dobrodružné a plné napětí. Psychologické prvky, otazníky, pochyby a podobně? Obvykle vynecháno, anebo jen zkratkou. Aby se spád nezadrhl a čtenář či divák se nenudil. Naproti tomu rodiny vězňů není možné pojmout jen dějově. Jejich pouť totiž není vnějškově tak atraktivní a zajímavá. V rodinách se často jedná o drama vnitřní. Psychologie, vztahové okolnosti, marné snahy o záchranu vztahu, mnohdy domnělá osobní selhání a sebevýčitky, pochyby. Také zda se měla žena režimu navenek podvolit, aby udržela pro děti to nejnutnější. Atd. atd. Záležitosti zdánlivě obyčejné, šedivé, nezajímavé. Žádný trhák, žádné dobrodružství. Navíc vězeň či voják o svém napínavém životě vypoví rychle a líčení se nebrání. Ale ženy? Děti? O nejosobnějších věcech se hovoří těžko. Slova dcery jednoho vězně: "Lidé v peripetiích muklů cítí podvědomě senzaci. Ale co rodiny? O tom neuvažují."

Od žen se tak trochu očekává, že budou automaticky a mlčky stát za muži, utvoří mu zázemí. Že vůči nim "jen" plní povinnost. Tak proč té jejich "povinnosti", prosté pohromy vězňů, věnovat prostor? Snad se v tom skrývá genderová otázka a trocha mužské ješitnosti? V projevu věnovaném tematice padesátých let zaznělo: "Ženy čekaly... Ženy trpěly." Toť vše. Co krutého a vyčerpávajícího ta slova "čekaly" a "trpěly" obnášela, zůstalo nevysvětleno.

Ať už byly důvody, proč vězni dostali mnohem větší prostor než jejich rodiny, jakékoli, většina lidí má v sobě podvědomě tento model: oběť komunistického režimu = ten, kdo prožil fyzickou bolest; kdo byl zabit, mučen, kdo byl v lágru či u pomocných technických praporů anebo koho pravidelně deptala StB. Psychické utrpení a dlouhodobý neúprosný tlak komunistů, kterého se dostalo rodinám vězňů, se do toho modelu nevejdou. Ke dni památky obětí komunistického režimu (každoročně 27. června) se obvykle hovoří o vězních jako o obětech a hrdinech, což je v pořádku, ale o rodinách jen okrajově. Ženy politických vězňů za oběti a hrdinky až tak nepovažujeme. Mýlíme se však. Mnohé jimi byly.

Ztvárnění rodin politických vězňů jsme dlužni nejenom rodinám samotným, ale, v nadsázce, i duši Země české, do jejíž paměti patří ženy, děti a další příbuzní stejně jako vězni.


Krátké zamyšlení

Po válce v roce 1945 došlo na podceňování Británie, Francie a USA, zamlžování vlivu západních zemí na poražení Hitlera a umenšování jejich síly a významu, snahu nevázat se na západ příliš ekonomicky ani vojensky, a místo toho upřednostnit vazby na SSSR, který vznikl po roce 1917 na troskách Ruského impéria. Politici zároveň zamlčovali totalitní poměry v SSSR. Dnes leckteří politici naše ukotvení na západě opět zpochybňují a posilují vazbu na východ k Rusku (např. prezident Zeman), aniž poukazují na imperiální ambice Ruska, k nimž mj. patří anexe Krymu, podpora separatistů na Ukrajině a v Gruzii, budování "pátých" kolon ve střední Evropě v podobě proruských serverů, zkreslování dějin (např. zlehčování a zkreslování invaze východního bloku do Československa v roce 1968), litování rozpadu SSSR a ztráty vlivu ve střední Evropě, vzestup popularity diktátora a megavraha Stalina, vůdce SSSR v minulém století. Provýchodní orientace se nezastavila jen u Ruska. Prezident Zeman se vyjádřil při návštěvě Číny v roce 2014 takto: "Já jsem přijel do Číny, abych se od Číny učil, jak zvýšit hospodářský růst, jak stabilizovat společenský řád." Učit se u totalitního státu, u komunistů, jak se zvyšuje růst? Jak se stabilizuje společnost? Třeba za cenu existence policejního státu? Nebo za cenu potlačení studentských protestů v Pekingu na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 pomocí tanků? (Tehdy zemřelo několik set osob, podle jiných informací dva tisíce; existuje i údaj deset tisíc mrtvých.) Nebo za cenu nerespektování ekologie a životního prostředí? Asociálnosti vůči občanům? (Pokud obyvatel vesnice chce pracovat ve městě, legálně nesmí. Je vázán k místu, kde má registraci k pobytu. Tam má právo na vzdělání, zdravotní péči atd., nikoli jinde. Pokud odejde za výdělkem do města, kde téměř nemá šanci povolení k pobytu získat, pracuje za malou odměnu a v tvrdých podmínkách. Je to stav, kterým se chtěl prezident Zeman inspirovat?)

V roce 1947 odmítli naši politici pod nátlakem Moskvy a kvůli své neprozíravosti účast na Marshallově plánu, který USA nabídly Evropě k obnově ekonomiky. Komunisté tak v Československu opět posílili a naše vláda světu vzkázala: "Patříme do sféry Moskvy. Vzdáváme se vlastní vůle a nebudeme usilovat o svobodu a demokracii, přijímáme roli hříčky dějinných událostí." Dnes nejeden politik prosazuje odchod z EU, nejeden občan unii jen spílá, aniž vnímá nejen její slabiny, ale i nesporné výhody, své působí i proruské weby, vylhané informace šířené nejen weby, ale i sociálními sítěmi, řetězovými maily. Odchod z EU by nás posunul do jisté míry do sféry vlivu Ruska. Však je to právě Rusko, kdo by z drolení EU (případně NATO) těžilo.

V roce 1945 byl živen strach z Německa, které však toho času bylo naprosto zničené. Dnes je živen strach z uprchlíků a migrantů, z vlny, která však Česko zatím nezasáhla; ano, západní Evropu postihla a vznikl velký problém. Avšak naši politici ho mají řešit v rámci Evropy, mají navrhovat řešení, které by migraci proudící do Evropy zastavilo, a nikoli u nás cíleně a účelově kvůli vítězství ve volbách vyvolávat paniku. Panika na straně jedné a na straně druhé jasně a bez příkras pojmenovaný stav, avšak pojmenovaný bez strašení, jsou dvě různé záležitosti.

Roku 1945 neexistovala pravice. KSČ a sociální demokracie (levicové strany) a národní socialisté (levý střed) pravicové strany zakázaly ve spolupráci s prezidentem Benešem s nespravedlivým odkazem na jejich údajnou kolaboraci s Němci za války. Dnes jsou pravice a střed velmi pochroumané vlastními chybami; určitý vliv naštěstí ještě mají.

V roce 1946 vítězila ve volbách významně KSČ a diktovala. Dnes vítězná strana ANO (zjednodušeně: směs levice a středu, populisté, odmítání klasických stran, sklony k autoritářskému vedení země, strana jednoho muže - Slováka Babiše), strana SPD (zjednodušeně: nacionalisté, populisté, vyvolávači bázně z migrace, odmítání klasických stran, zavrhování NATO a EU, proruské postoje, strana jednoho muže - polovičního Japonce Okamury) a KSČM (pokračovatelka KSČ, odmítání NATO a EU, proruské postoje, laskavý pohled na Stalina a Gottwalda) společně diktovaly ustanovení vedení Poslanecké sněmovny a parlamentních výborů po volbách na podzim 2017, aniž se příliš ohlížely na ostatní strany. Každé uskupení, které má většinu v parlamentu, sice diktuje, ale moudrý člověk přitom může respektovat druhou stranu a nemusí nasadit všechny možné mocenské páky. (Podobně postupovala dřív i naše tzv. pravice.) A nemusí se vítěz voleb prohlašující se za demokrata spojovat s extrémisty (KSČ a SPD).

Po válce nastaly tvrdé politické útoky proti nepohodlným osobám, hysterie v novinách, šířila se lež, nezávislí novináři to měli těžké a svoboda slova skomírala. Dnes je na pořadu dne špinění kdekoho doplněné cupováním nepohodlných osob na sociálních sítích a v různých médiích, lhaní se stává běžným prostředkem politického boje.

Mezi roky 1945 až 1948 demokraté příliš neupozorňovali na skluz, ke kterému spěla naše již dost skomírající demokracie. Nemohli varovat. Jedni byli ze zakázaných stran, druzí seděli ve vládě s KSČ a nesli odpovědnost za ten skluz. Dnes také demokraté příliš neupozorňují na pozvolné drolení demokracie. Ne, že by úplně mlčeli. Ne. Ale nemluví důrazně a s vysvětlením celého kontextu. Naštěstí je dost novinářů, kteří využívají dosavadní svobody projevu.

Mezi roky 1945 až 1948, kdy nás prezident Beneš chtěl postavit do pozice mostu mezi západem a východem, avšak SSSR a KSČ o žádný most nestály, jsme došli až k bodu zlomu a v únoru 1948 padli do totalitních sítí KSČ. Kam dojdeme v dnešním vývoji? Máme nakročeno k nějaké formě autoritářského režimu? I režim, který připustí cosi jako svobodné volby, může být autoritářský, pokud voliče plánovaně masíruje dezinformacemi, ovládá justici, policii a další složky státu.

Co by dnešku řekli ti, kdo bojovali v první a druhé světové válce za naši svobodu a leckdy zaplatili životem? A ti, kdo šli do odboje za druhé války a za komunismu a též je to stálo život? Jak by dnešek hodnotili vězni nacistického a komunistického režimu? A jejich rodiny? Co by si tihle všichni mysleli tím spíše, že ve směrování u nás i v Evropě začíná hrát velkou roli populismus a nacionalismus? Že KSČM jde svým významem vzhůru? Že společnost se s dědictvím komunismu nevyrovnala? Že politici obvykle v tom lepším případě neumí řešit zásadní rozvojové věci koncepčně, a v tom případě horším jedou systémem "malá (velká) domů"? Že je společnost po prezidentských volbách rozdělena, protože jedné části voličů nevadily lži, zesměšňování oponentů, sprosté vyjadřování, obklopení se podivnými lidmi (Mynář, Nejedlý) a podlézání východním diktátorům v Rusku a Číně atd., čehož se pět let dopouštěl mandát obhajující prezident Zeman, zatímco druhé části jeho praktiky víc než vadily? Možná (?) by řekli: "A co jste čekali? Lidi a politika se nemění, vždy to bylo podobné." Anebo by si (?) povzdechli: "Tolik našeho rizika, tolik našich obětí, a vy jste zapomněli.Pokud nebude většině jednoznačně záležet na opravdové demokracii a slušnosti, kvalitní doba nenastane."

Každý, kdo vytváří nestabilitu, přitahuje neštěstí. Citace z jedné kapitoly této knihy: "Vždy se najdou mocní samozvaní anebo zvolení, kterým nejde o rozkvět, ale jen o sebe, a tak směrují společnost ku svému prospěchu. Nikoli ku prospěchu té společnosti, která pak strádá a oni ji vedou, za lhostejného pohledu většiny, na šikmou plochu. Tak dlouho ji vedou, až plocha zešikmí natolik, že strůjci skluzu, sami už s hrůzou v očích, sledují nezadržitelný pád. (Takovou situaci připravuje i nejeden z našich politiků.)"

Proč se vracet

Padesátá léta minulého století (i léta šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá) s jejich totalitním pozadím jsou pro mnohé už vzdáleným časem, k němuž není potřeba se vracet. Jenže připomínat dřívějšek smysl má, i když dnešní doba žije vlastními (a vážnými) tématy, nejen migrací, a i když se významně zvýšila nejistota osobního života. Zde postoje dvou dcer politických vězňů:

"Proč a zda připomínat... A proč bychom to nedělali? Ať mi na mou otázku odpoví ti, kdo zpochybňují smysl zpětného pohledu. Odmítnout ohlédnutí do minulosti s odkazem 'řešíme potíže dneška, tak co s dřívějškem?' je jen uhýbání."

"Migrační krize nepochybně krizí je, ale má se kvůli ní vše zastavit? Pokud navzdory migraci žijeme i zábavou, sportem, koníčky, tak proč se nevrátit k padesátým létům a totalitě? Koho tematika nezajímá, může říci: 'Mne ta komunistická éra nebere, ale nebudu se negativně vyjadřovat k těm, kteří se právě o tuto éru zajímají. Patří to k pestrosti společnosti.' "

"Historii, nejen tu komunistickou, má smysl zobrazovat. To aby šla informace dál. A ukazovat včerejšek v souvislosti s dneškem. Co třeba Hitler a pozvolný nástup nacismu v Německu? Hitler byl zprvu pro smích a jeho výkřiky nikdo nebral vážně; pak bylo pozdě. To samé komunisté. Před válkou móda mezi intelektuály, být levicový. Když Gottwald v roce 1929 hrozil, že se do Moskvy jezdí učit, jak odpůrcům zakroutit krky, kdo se ho bál? Přesto jeho čas nastal. Komunisté si počkali, stejně jako si vyčkal Hitler. Každý by si občas měl položit otázku, zda i on nežije dobu, v níž nenápadně nazrává příchod neštěstí."

"Z vědomí, jak probíhaly tehdejší procesy, vychází pochopení procesů současných. Nebo si alespoň můžeme na základě dějin uvědomit, na co si dát pozor dnes. Kdybychom měli dřívější epochy v sobě zpracované a uložené, i tu komunistickou, budeme snadněji určovat směr našich dnešních kroků. Kdo znevažuje upozorňování na zlo komunistické etapy, říká to i z pohodlí a neochoty vnímat propojenost minulosti, současnosti a budoucnosti. Za první republiky měli lidé více zájmu o vlast, vážili si svobody, pamatovali na to špatné v Rakousku-Uhersku. Byli to vlastenci. Kdyby dnes byla většina lidí vlastenci, věděli bychom, že se vracet máme a dělali bychom to."

"Přibývá silných slov, netolerance a nenávisti, je to vidět na vyjadřování politiků, na spěšných a nepromyšlených reakcích ve sdělovacích prostředcích i v hovorech mezi lidmi, na sociálních sítích. Kam nás to může dovést? Kdysi i nacisti i komunisti vypustili démony ven a dost lidí jim podlehlo: nenávidělo, udávalo, ničilo jiné. Kam až může tento vývoj dojít? Lidé by měli začít přemýšlet nad svou budoucností i pochopením minulosti."

Ještě si pomohu citací z úvodu "Nezhojených ran národa". Stojím za ní i nadále: "Uvědomuji si, že není nutné apelovat na lidi, aby se rozsáhle zabývali dřívější dobou. Stačí aby 'věděli'. Nezažil jsem padesátá léta. Přesto jsem přesvědčen, že rána z té doby není zahojená a je potřeba s tím něco udělat. Je to důležité stejně jako to, zda bude v této zemi dost zdrojů na základní životní potřeby, školy, zdravotnictví. Snaha vyléčit nezhojené rány může (dokonce) pozitivně ovlivnit i materiální stav země. Tak to cítím nejen já." ... "Jde o to vnímat útrapy osob zasažených komunisty, neštěstí lidí, na něž jsme pozapomněli. Přitom je potřebujeme. Na nich do jisté míry stojíme, aniž o tom víme, aniž o tom chceme vědět, aniž nám něco v nás napoví. Oni prošli peklem, ne my. Stydět se za náš relativní poklid nemusíme, ale vědět máme. Zapomínáme na minulé ne pouze pro necitlivost, pro spotřební postoje, pro otupělost a bezduchost považující se za svobodu a demokracii. Zapomínáme především, protože žijeme jinou dobu."

Proč se vracet? Protože jsme se s dobou vlády KSČ nevyrovnali. Opět využiji citaci z mé minulé knihy: "Političtí vězni měli nevypořádání se s KSČ po roce 1989 za morální defekt, za těžkou chybu, za prolnutí zápachu totality do nové doby. Ten zápach nechal zlo rezonovat dál v podvědomí lidí i vně ve společnosti a zamezil očistě, ovlivňoval celou další dobu, ekonomiku, politiku, slušnost. Jak vybudovat prosperující zdravou společnost se solidními morálními základy, když jsme do těch základů nezabudovali narovnání minulosti a nechali jsme v nich nepotrestané zločiny? Nevyjasnili jsme temné stránky ve své historii a nechali je působit dál." ... "V důsledku tlusté čáry za údobím 1948 až 1989 se společnost po roce 1990 tvářila, jako by se za minulého režimu tak mnoho nestalo. Lehce jsme přijali mezi sebe stranu a lidi spřažené s útlakem minulosti. Tlustá čára překrucuje minulost směrem k tezi 'nebylo to tak špatné, a pokud bylo, nechme to, lidé se vlastně jinak chovat nemohli'. Tlustá čára vyslala signál do povědomí běžných lidí: Nejde o spravedlnost a právní řád, o žití v pravdě a morálku, na to si jen hrajeme. Když nestáli na pranýři komunisté, proč by tam měli stát jiní? Proč dnes dodržovat zákony, pěstovat slušnost, proč dnes nekořistit na hraně zákona? (I za hranou.) Dalším důsledkem tlusté čáry je ztráta historické paměti. Je důležité, jak co začne. A význam má i způsob ukončení špatné éry, aby nešla dál, aby se lidé zbavili zátěže komunismu v duších, aby nezpracované zlo nebobtnalo a nezabraňovalo pročištění atmosféry, aby se s námi netáhla pachuť, abychom neoddálili návrat slušnosti. Kdo vyléčí minulost, vyléčí z části i současnost, protože mnozí lidé se budou cítit i chovat lépe."

Komunismus patří k historii. Zařadil se do dědictví lidstva, byť negativního. Můžeme z něj čerpat - nikoli inspiraci k vraždám a nesvobodě, ale právě uvědomění si, kudy nejít. Stal se varujícím milníkem, milníkem stále šeredně prosvítajícím skrze minulá desetiletí.


Než knihu otevřete...

Pro připomenutí: Za druhé světové války se pro odbojáře určené k těžkým trestům vžilo označení MUKL - muž určený k likvidaci. Po roce 1948 se slovo mukl coby označení politického vězně používalo dál.

Prožitky lidí, kteří zažili persekuci anebo těžké pády, jsou sice těžko přenositelné, nicméně jsem se pokusil jejich zkušenosti posunout do dnešní doby. Kniha neposkytuje neúčastný pohled bez emocí, chladné rozbory. Text je kromě faktů nabit emocemi a vtahuje čtenáře do světa, který tolik bolel.

Co prožili muklové, jejich ženy a děti a další zasažení komunisty, patří k "obyčejným malým" dějinám plných "malých obyčejných" lidí s nevšedními a složitými osudy. Pochopení těchto "obyčejných malých" dějin může být stejně významné jako pochopení těch dějin "velkých", tj. dějin plných čísel, výčtu a popisu válek, přehledů smluv, přehledu mrtvých, vysvětlování souvislostí, avšak dějin nemajících příliš místo pro běžného člověka a pro prožívání člověčích strastí. Nepříliš viditelní lidé žijí dnes, žili v minulosti. Budou žít i v budoucnosti. Člověka snažícího se pokojně o solidní život výše postavení jedinci, kteří utvářeli dějiny a tahali za nitky, obvykle přehlíželi a nechali ho hynout, strádat nebo ho alespoň ponižovali, aby naplnili nějakou svou neobyčejnost - ve skutečnosti neobyčejnost pouze domnělou. Domnělou, protože šlo často o malost, zakomplexovanost či bezuzdnou touhu po moci, slávě a bohatství, k čemuž jim měli posloužit právě ti lidé běžní.

Vzkaz jednoho ze zpovídaných:

"Muklové a jejich ženy mizí v dáli, umírají. S nimi odplouvají ze společnosti i určité hodnoty. Tyto hodnoty se rozplývají nejen kvůli odchodu muklů, ale též protože mizí v srdci společnosti. Dnes je vše jinak. Dopady komunismu jsou překryty jinými událostmi. Čas popošel. To je normální. Normální však NENÍ zapomenout na události, které negativně formovaly společnost, např. čtyřicet let komunismu. Až odejdou i potomci muklů, kteří zažili padesátá léta a další těžká údobí, zůstanou jen dokumenty, záznamy, zápisky, knihy."

Praha/Jablonec nad Nisou, 4. února 2018, Lubomír Vejražka