Předmluva

Předmluva kardinála Dominika Duky

Rád bych vyjádřil své poděkování autorovi panu Lubomíru Vejražkovi za tuto knihu, která není jen sbírkou memoárů či osobní narativní historií těch, jimž do života vstoupila komunistická diktatura. Vláda režimu, jenž se nezastavil ani na prahu rodinných obydlí či bytů a rozmetal domov i těm nejmenším a nejbezbrannějším. Ponechávám statistikům a historikům, aby v číselných řadách ukázali na nelidskost systému a období v našich dějinách, které se nazývalo dobou budování socialismu a komunismu, skvělých zítřků a ráje na zemi, který dovedeme vyrobit. Myslím, že svědectví osob nesoucích si ve svých srdcích a paměti ona zranění, která jim byla uštědřena tvrdou pěstí avantgardy dělnické třídy, vypovídají o pravém opaku. Bylo to období útlaku, ožebračování, zastrašování, potlačování lidských práv, a dodávám: i práv dítěte. Byla to doba, která vypálila nejenom na našem čele, ale i do dětské duše jakési Kainovo znamení: pro tebe, můj milý, není místo v našem ráji. Myslím však, že i ti, kteří se dali svést anebo byli přímými organizátory života v nehumánní společnosti, obdrželi svá zranění. Současnost nám ukazuje, že nejenom tvůrci tohoto systému, ale i jejich potomci nedokáží pohlédnout pravdě do očí. To znamená, že ani v době své vlády nevstoupili do ráje a ani dnes, v době svobody a beztrestnosti jejich činů, nemají ráj v srdci. Zapomněli na jedno: ráj, to nejsou potoky sádla, které tečou našimi městy, jak slibovali, když jsme museli stát frontu i na margarín, ale ráj, to je prostor přátelství, vzájemné úcty, tolerance k chybám druhých, možnost dialogu; ne sevřená pěst, ale otevřená dlaň, která nabízí pomoc tomu, kdo ji potřebuje.

Přál bych čtenářům těchto příběhů, aby nezapomněli; aby si uvědomili, že období komunismu nebylo jenom "bezbanánovou republikou" a obdobím izolace a Potěmkinovy propagandy, ale také obdobím, které valné většině naší společnosti nahánělo ochromující strach, zbabělost, pracovalo se se zradou, s nenávistí a závistí, s těmi nejnižšími lidskými emocemi. Doufám, že ti, kteří byli svedeni, mohli pochopit a pochopili. Budiž jim to odpuštěno, ale bez uznání viny a prosby o odpuštění není smíru, není vnitřní pokoj, není radost, není ráj, i kdyby se životní úroveň zvyšovala rok co rok nejen o pět procent, ale třeba i dvojnásobně. Úroveň lidského života se měří podle ryzosti charakteru, velkodušnosti a schopnosti lásky.

                                                           Autorovi s vděčností

                                                            + Dominik kardinál Duka OP, arcibiskup pražský a primas český