Proč se vracet k minulosti

Proč se vracet k minulosti

Padesátá léta minulého století (i léta šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá) s jejich totalitním pozadím jsou pro mnohé už vzdáleným časem, k němuž není potřeba se vracet. Jenže připomínat dřívějšek smysl má, i když dnešní doba žije vlastními (a vážnými) tématy, nejen migrací, a i když se významně zvýšila nejistota osobního života. Zde postoje dvou dcer politických vězňů:

"Proč a zda připomínat... A proč bychom to nedělali? Ať mi na mou otázku odpoví ti, kdo zpochybňují smysl zpětného pohledu. Odmítnout ohlédnutí do minulosti s odkazem 'řešíme potíže dneška, tak co s dřívějškem?' je jen uhýbání."

"Migrační krize nepochybně krizí je, ale má se kvůli ní vše zastavit? Pokud navzdory migraci žijeme i zábavou, sportem, koníčky, tak proč se nevrátit k padesátým létům a totalitě? Koho tematika nezajímá, může říci: 'Mne ta komunistická éra nebere, ale nebudu se negativně vyjadřovat k těm, kteří se právě o tuto éru zajímají. Patří to k pestrosti společnosti.' "

"Historii, nejen tu komunistickou, má smysl zobrazovat. To aby šla informace dál. A ukazovat včerejšek v souvislosti s dneš-kem. Co třeba Hitler a pozvolný nástup nacismu v Německu? Hitler byl zprvu pro smích a jeho výkřiky nikdo nebral vážně; pak bylo pozdě. To samé komunisté. Před válkou móda mezi intelektuály, být levicový. Když Gottwald v roce 1929 hrozil, že se do Moskvy jezdí učit, jak odpůrcům zakroutit krky, kdo se ho bál? Přesto jeho čas nastal. Komunisté si počkali, stejně jako si vyčkal Hitler. Každý by si občas měl položit otázku, zda i on nežije dobu, v níž nenápadně nazrává příchod neštěstí."

"Z vědomí, jak probíhaly tehdejší procesy, vychází pochopení procesů současných. Nebo si alespoň můžeme na základě dějin uvědomit, na co si dát pozor dnes. Kdybychom měli dřívější epochy v sobě zpracované a uložené, i tu komunistickou, budeme snadněji určovat směr našich dnešních kroků. Kdo znevažuje upozorňování na zlo komunistické etapy, říká to i z pohodlí a neochoty vnímat propojenost minulosti, současnosti a budoucnosti. Za první republiky měli lidé více zájmu o vlast, vážili si svobody, pamatovali na to špatné v Rakousku-Uhersku. Byli to vlastenci. Kdyby dnes byla většina lidí vlastenci, věděli bychom, že se vracet máme a dělali bychom to."

"Přibývá silných slov, netolerance a nenávisti, je to vidět na vyjadřování politiků, na spěšných a nepromyšlených reakcích ve sdělovacích prostředcích i v hovorech mezi lidmi, na sociálních sítích. Kam nás to může dovést? Kdysi i nacisti i komunisti vypustili démony ven a dost lidí jim podlehlo: nenávidělo, udávalo, ničilo jiné. Kam až může tento vývoj dojít? Lidé by měli začít přemýšlet nad svou budoucností i pochopením minulosti."

Ještě si pomohu citací z úvodu "Nezhojených ran národa". Stojím za ní i nadále: "Uvědomuji si, že není nutné apelovat na lidi, aby se rozsáhle zabývali dřívější dobou. Stačí aby 'věděli'. Nezažil jsem padesátá léta. Přesto jsem přesvědčen, že rána z té doby není zahojená a je potřeba s tím něco udělat. Je to důležité stejně jako to, zda bude v této zemi dost zdrojů na základní životní potřeby, školy, zdravotnictví. Snaha vyléčit nezhojené rány může (dokonce) pozitivně ovlivnit i materiální stav země. Tak to cítím nejen já." ... "Jde o to vnímat útrapy osob zasažených komunisty, neštěstí lidí, na něž jsme pozapomněli. Přitom je potřebujeme. Na nich do jisté míry stojíme, aniž o tom víme, aniž o tom chceme vědět, aniž nám něco v nás napoví. Oni prošli peklem, ne my. Stydět se za náš relativní poklid nemusíme, ale vědět máme. Zapomínáme na minulé ne pouze pro necitlivost, pro spotřební postoje, pro otupělost a bezduchost považující se za svobodu a demokracii. Zapomínáme především, protože žijeme jinou dobu."

Proč se vracet? Protože jsme se s dobou vlády KSČ nevyrovnali. Opět využiji citaci z mé minulé knihy: "Političtí vězni měli nevypořádání se s KSČ po roce 1989 za morální defekt, za těžkou chybu, za prolnutí zápachu totality do nové doby. Ten zápach nechal zlo rezonovat dál v podvědomí lidí i vně ve společnosti a zamezil očistě, ovlivňoval celou další dobu, ekonomiku, politiku, slušnost. Jak vybudovat prosperující zdravou společnost se solidními morálními základy, když jsme do těch základů nezabudovali narovnání minulosti a nechali jsme v nich nepotrestané zločiny? Nevyjasnili jsme temné stránky ve své historii a nechali je působit dál." ... "V důsledku tlusté čáry za údobím 1948 až 1989 se společnost po roce 1990 tvářila, jako by se za minulého režimu tak mnoho nestalo. Lehce jsme přijali mezi sebe stranu a lidi spřažené s útlakem minulosti. Tlustá čára překrucuje minulost směrem k tezi 'nebylo to tak špatné, a pokud bylo, nechme to, lidé se vlastně jinak chovat nemohli'. Tlustá čára vyslala signál do povědomí běžných lidí: Nejde o spravedlnost a právní řád, o žití v pravdě a morálku, na to si jen hrajeme. Když nestáli na pranýři komunisté, proč by tam měli stát jiní? Proč dnes dodržovat zákony, pěstovat slušnost, proč dnes nekořistit na hraně zákona? (I za hranou.) Dalším důsledkem tlusté čáry je ztráta historické paměti. Je důležité, jak co začne. A význam má i způsob ukončení špatné éry, aby nešla dál, aby se lidé zbavili zátěže komunismu v duších, aby nezpracované zlo nebobtnalo a nezabraňovalo pročištění atmosféry, aby se s námi netáhla pachuť, abychom neoddálili návrat slušnosti. Kdo vyléčí minulost, vyléčí z části i současnost, protože mnozí lidé se budou cítit i chovat lépe."

Komunismus patří k historii. Zařadil se do dědictví lidstva, byť negativního. Můžeme z něj čerpat - nikoli inspiraci k vraždám a nesvobodě, ale právě uvědomění si, kudy nejít. Stal se varujícím milníkem, milníkem stále šeredně prosvítajícím skrze minulá desetiletí.