Předmluva

Úvodem několik slov Pavla Žáčka

Právě před deseti lety, zejména v souvislosti se vznikem Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek, se výrazně zvýšil zájem odborné i laické veřejnosti o politické vězně, členy III. odboje a účastníky všech dalších forem odporu proti československému komunistickému totalitnímu režimu z let 1948 - 1989.

Ve větší míře se začaly publikovat první studie, sborníky a monografie odhalující aktivní či pasivní protikomunistickou činnost jednotlivých osob či celých skupin občanů, zároveň vznikaly projekty rozhovorů s jednotlivými aktéry těchto dramatických dějů, z nichž mezi nejznámější patří "Paměť národa".

Veřejnost byla konečně poměrně podrobně, i když stále spíše nesystematicky, seznamována s jejich činností, případně odhalením, vyšetřováním, odsouzením a výkonem trestu v komunistických kriminálech a dalších zařízeních určených k výkonu trestu. Okrajově se pozornost autorů zaměřovala i na problémy spjaté s jejich návratem do civilního života, na hledání zaměstnání, snahy o rehabilitaci, angažovanost v Klubu bývalých politických vězňů K 231, posléze život za normalizace, případně dokonce na jejich další odsouzení a výkon trestu.

Určitou novou dynamiku tomuto poznávacímu procesu dal i poslední zákon naší paměťové legislativy, jímž se stal zákon č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, konečně vyjadřující úctu všem těm, kteří se výrazně zasloužili o obnovu naší svobody a demokracie, a alespoň zčásti řešící jejich mnohdy složité sociální postavení.

Snad nejmenší pozornost však byla prozatím věnována rodinám politických vězňů, sociálnímu statusu jejich rodičů, žen i dětí, počínaje zatčením, odsouzením i výkonem trestu a konče dalšími mnohdy velmi složitými osudy až do pádu komunistického režimu. Tento dluh vůči dětem politických vězňů do značné míry napravuje kniha Lubomíra Vejražky "Jizvy zůstávají. Dědictví zla stále živé", kterou držíte v roce. Její autor ve svém úsilí navazuje na předchozí publikaci "Nezhojené rány národa" (2012), zaměřenou jak na osudy politických vězňů, tak i jejich rodin v padesátých a šedesátých letech minulého století.

V obou případech jde o ojedinělý a pozoruhodný počin zaměřený na dosud nezmapované sekundární oběti komunistického režimu, ve většině případů heroicky snášející útrapy totalitního režimu. Bez jejich životních postojů a podpory by byli ztraceni i samotní političtí vězni. Jejich rodiny se totiž staly pevnými a jasnými body v sociální struktuře tehdejšího komunistického totalitního režimu, které je nutné popsat a analyzovat, mj. protože na ně do značné míry navazuje i demokraticky orientovaná část naší společnosti v dnešním rozbouřeném posttotalitním světě.

                                                          PhDr. Pavel Žáček, zakladatel Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu 

                                                         bezpečnostních složek, poslanec Parlamentu České republiky