Jak se autor dostal k tématu politických vězňů         a jejich rodin

Cesta autora k tématu politických vězňů a jejich rodin

(Knihy "Nezhojené rány národa" a "Jizvy zůstávají" s podtitulkem "Dědictví zla stále živé")

https://nezhojene-rany-naroda.webnode.cz


1) Vnější vlivy, "náhody", souhry okolností

2) Vliv užšího rodu (bratři Trägerovi, msgre. B. Stašek) a rodu širšího (kardinál J. Beran)


1) Vnější vlivy, "náhody", souhry okolností

Tématu se věnuji intenzivně od roku 2004. K padesátým letům a dopadu komunistického režimu na občany Československa jsem se však dostával postupně už mnohem dřív.

Mé první setkání s muklem? Ve čtyřech letech. V práci mé matky se objevil právě propuštěný vězeň Josef Slach. V době viróz mě matka nevodila do školky a brávala mě s sebou do zaměstnání. Tam si se mnou mukl Pepa hrál, maloval na rýsovacím prkně mašinky, vodil mě na blízký hřbitov. Nechal nás též týden pobýt na rozbité faře, kterou si koupil v blízkých horách. Učil mě tam dva dny lyžovat, pak odjel. My zůstali. Na faře se Pepova matka rozpovídala o jeho věznění. A já, což mně řekli o třicet let později, jsem seděl, poslouchal a důsledně se v nejrůznějších obměnách ptal: "Proč byli lidé tak zlí na jiné lidi?"

Mé první setkání s komunistickým útlakem? V sedmi letech, ráno 21. srpna 1968. Poblíž našeho bytu se do pražské Ruzyně vzduchem hnala sovětská vojenská letadla. Hlásil jsem rodičům, když se probudili, že je to "nějaký divný". Pustili rádio a dozvěděli se, jak moc "divný" to je. Tíseň se dala nahmatat. Za hodinku jsem se s matkou ocitl ve frontě před obchodem s potravinami. "Zásobit se, zásobit se," znělo v hlavách čekajících. Pamatovali bídu válečných let. Přijel tank - v něm voják se šikmýma očima. Vypadal dost hrozně a já se, stejně jako ostatní v zástupu, bál. Lidé se instinktivně přitiskli k sobě, jedna žena zasténala hrůzou. Pak mě otec brával mezi tanky a do srocení. Pamatuji si davy, slzný plyn, tlumenou střelbu. Také fasádu pražského Národního muzea poďobanou od kulek. Mé poučení z invaze? S kluky jsem si na papír malovával tanky a letadla a hrávali jsme si na válku. Do invaze střílely tanky s hvězdou na tanky s hákovými kříži. Po okupaci střílely neoznačené tanky a letadla na tanky a letadla se srpem a kladivem a písmeny CCCP, což je v azbuce SSSR. Stroje s CCCP v husté palbě mohutně vybuchovaly.

V roce 1972 jsem se ve svých jedenácti letech dostal ke knihám o našich válečných letcích. Knihy vyšly v roce 1968 až 1969. V jejich dovětcích jsem si přečetl zmínky, že letci, kteří bojovali za svobodu Československa, pak byli po roce 1948 zavíráni. Nepřekvapilo mě to, rodičů jsem se nevyptával.

Solženicinův "Jeden den Ivana Děnisoviče a jiné prózy" jsem opakovaně četl od třinácti. Hodně mě to čtení ovlivnilo. Prostředí lágru jsem porozuměl a ke knize se každoročně vracel, učarovala mně.

Ve svých třinácti, čtrnácti už jsem režim hluboce nesnášel, aniž mě k tomu kdokoli vedl. Nechuť k režimu se už jen prohlubovala.

Trocha humoru: Na Prvního máje jsem šel do průvodu jen jednou, s gymnáziem, a nedošel. Blížili jsme se na Letnou. Všude davy, transparenty. Otráveně jsem prohlásil: "Je mi z toho na omdlení." Třídní profesorka si vysvětlila má slova chybně. Domnívala se, že se mně udělalo špatně z vedra. A poslala mě domů.

Členství v KSČ jsem unikl dvakrát. Poprvé přišla "nabídka" ve čtvrtém semestru na stavařině. Odmítl jsem s trapnou výmluvou na zdraví. Též jsem nejistě vysvětloval: "Necítím se svými schopnostmi na tak odpovědnou práci, jakou je působení ve straně." Nedokázal jsem jim říci do očí, že s nimi nechci mít nic společného, ať táhnou. Stálo mě to tři měsíce nervů, zda mě nevyhodí ze studií. Druhé odmítnutí vstupu do KSČ zničilo možnost nastoupit na fakultu coby asistent. Měl jsem tehdy jasnou vizi věnovat se vědě a výuce studentů. Šéf katedry mně oznámil: "Ano, vím o vás, vezmu vás, ale musíte vstoupit do KSČ." Což jsem odmítl. A bylo po kariéře.

Čtyřikrát v letech 1983 až 1986 jsem navštívil načerno Kavkaz a Fanské hory v Tadžikistánu. Stačil podvod na pasovém oddělení. Kamarád na medicíně sebral na SSM kopii smlouvy o výměně mezi fakultami v Praze a kdesi v Sovětském Svazu. Přidal razítko na žádost o povolení výměnného pobytu - a bylo. Do SSSR bylo možné jet jen s cestovní kanceláří nebo jinak organizovaně, individuálně jen na pozvání a po předem schválené trase. My měli pohyb volný, avšak vyvážený riziky potíží s policií. Však jsme jednou zatčení unikli o málo. Když jsme se "potloukali" vysoko po ledovcích, potkávali jsme obyčejné Rusy, Ukrajince, "Pribaltiky" a další ze SSSR. Tam nahoře, v říši ledu, morén a štítů, se mnozí rozpovídali, protože se nebáli KGB, špiclů, štěnic. Tak jsem se poprvé dozvěděl o gulagu, represích, hladomorech, vojenských chybách Stalina před válkou a za války, o likvidaci a věznění sovětských vojáků, kteří přežili německé zajetí, a o likvidaci a věznění sovětských občanů, kteří byli zavlečeni na nucené práce do Německa a po válce vráceni "domů". Na Kavkaze jsem pochopil, že Rus a invaze 1968 jsou dvě různé záležitosti.

V roce 1997 jsem v létě začal číst Solženicynovo "Souostroví Gulag". Po třech měsících pečlivé četby, vlastně studia, vracení se k textu a především procítění všech hrůz, jsem se "vynořil" jako o dost jiný člověk. Následovaly další Solženicynovy knihy. Též jiné publikace věnované rudé totalitě - např. "Černá kniha komunismu".

Celou dobu, kdy jsem pročítal a studoval materiály, mně chyběl rozměr, který se pak promítl do obou knih. Jde o tyto motivy:

  • Ztvárnění problematiky žen a rodin politických vězňů
  • Zachycení "vnitřního" světa muklů, jejich vrůstání do života po propuštění, vztahové záležitosti mukl/žena, mukl/děti, mukl/rodiče
  • Děti muklů

POTUD O PODHOUBÍ, Z NĚJŽ POZDĚJI VYROSTLY OBĚ KNIHY.



2) Vliv užšího rodu (bratři Trägerovi, msgre. B. Stašek) a rodu širšího (kardinál J. Beran)

V mém zájmu o téma je hodně skryta i rodová minulost. Užší i širší rod byl spojen s odporem a odbojem za 1. a 2. světové války i po únoru 1948.

Prastrýc Träger se ocitl v prvním odboji, přeběhl z rakouské armády a bojoval proti Němcům na západní frontě. Úřady Rakouska-Uherska se poté zakously do jeho rodiny v Plzni, vyslýchaly i jeho bratra, mého dědu.

Prastrýc i děda se zapojili po okupaci v roce 1939 do odboje proti Německé říši. Skupinu vedl prastrýc, děda měl menší úlohu. Šlo o velkou skupinu s rozsáhlou činností zpravodajsky navázanou na naše zpravodajce ve Velké Británii. Coby inspektor drah měl prastrýc volný pohyb po železnici. Skupina sledovala pohyb vojenských transportů, objem a druh převážené výzbroje, rozšiřovala také časopis "V boj", protinacistickou literaturu apod. Matka pamatuje doma vysílačku i vpád gestapáků, kteří šli najisto, avšak na místě, kde vysílačku hledali, objevili krabici s vysavačem a terárium s mloky. Zuřili strašně. Také pamatuje na "výlety" do Šárky maskované entomologií. Děda se vzdálil od rodiny, to jest od manželky a dvou dětí, děti ho však jednou tajně sledovaly. Tedy se ví, že podle azimutu šel určitou vzdálenost, pak podle jiného azimutu pokračoval dál a poté něco vykopal. Práce v železničním prostředí umožnila prastrýci vybudovat únikovou cestu ven z protektorátu, tzv. železniční cestu. V lednu 1940 dostali za hranice ministra protektorátní vlády a pozdějšího ministra československé exilové vlády v Londýně Ladislava Feierabenda. Větší část skupiny pozatýkali začátkem roku 1941. Čekaly je brutální výslechy a soud v Berlíně, většinu odsoudili k trestu smrti. I prastrýce. Děda zatčení unikl, "pouze" jej vyslýchali jako podezřelého. Přiznání z něj nevymlátili. A protože jeho jméno nepadlo ani při mučení ostatních ze skupiny, nechali ho jít.

Po roce 1948 se děda do typického odboje nepustil. Zorganizoval "jen" útěk několika lidí přes Šumavu za hranice. Ale kdyby na něj StB přišla, odseděl by si své. O tomto příběhu naše rodina podrobně nic bližšího neví, děda mlčel a pak předčasně zemřel...

Msgre. Bohumil Stašek byl bratrem mé prababičky. Na začátku okupace Německou říší dal podnět k přenesení ostatků Karla Hynka Máchy z Litoměřic do Prahy na Vyšehrad, což vyústilo v manifestací národní svébytnosti. V srpnu 1939 přednesl vlastenecké pročeské (tj. nepřímo protiněmecké) kázání na celonárodní pouti ke sv. Vavřinečku na Chodsku. Gestapo ho zatklo za dva týdny, do roku 1945 byl vězněn. Má babička, neteř msgr. Staška, mu do konce života chodila na hrob na Vyšehrad.

Můj praděda Josef Beran byl vzdálený bratranec pozdějšího kardinála Josefa Berana, vězně nacistů i vězně komunistů. Praděda s rodinou, z níž kardinál Beran vzešel, byl v občasném kontaktu za války.

Tyto rodové "stopy" od lidí, kteří o totalitě věděli své, jsem si začal uvědomovat zhruba v poločase práce na "Nezhojených ranách národa" kolem roku 2008. Postupně se vliv rodu stal stejně významný, jako vnější vlivy popsané v odstavci 1). Rod se stal motorem, který mě, navzdory těžkostem, dovedl s mou tvorbou až ke dnešku. Z genetického i duchovního odkazu svých předchůdců zapojených do odboje a odporu proti totalitě jsem přes propast desetiletí čerpal inspiraci a sílu dokončit navzdory složitým podmínkám obě knihy věnované padesátým letům.

O rod a jeho odkaz se vědomě opírám; při práci na obou knihách rod stál, v nadsázce, za mými zády. Cítím to právě tak, ač to může znít jako fráze. A na rozdíl od nich a na rozdíl od statisíců jiných lidí v minulosti zasažených totalitou jsem si "své účty" s totalitou mohl řešit na dálku a v klidu. Nevláčeli mě po mučírnách gestapa ani StB, nehnali pod hlavní samopalu do uranové šachty na Jáchymovsku, nemusel jsem strčit krk pod sekeru jako prastrýc.



_____________________________________________________________

Pod čarou

Prastrýce, inspektora drah a jeho odboj proti nacistům, mně matka "odtajnila" až v roce 1990. Do té doby mlčela, za komunistů lépe nevědět. Až v okamžiku "odhalení" jsem pochopil epizodu ze zaměstnání z roku 1987. Tehdy se mě jeden kolega, kterého jsem vídal jen tu a tam, zeptal: "Víš, že za války byli v odboji i inspektoři drah a dostávali ven z protektorátu na Slovensko lidi železniční cestou?" Já jen bezelstně vyvalil oči a upřímně se divil statečnosti lidí ochotných riskovat život. Chvíli se pokoušel mě vtáhnout do diskuse, pak toho nechal. Nemohla to být náhoda. Snad na mě chtěla StB najít slabé místo.